Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Dědičnost hraje důležitou roli při přenosu a vzniku širokého spektra chorob, včetně revmatických onemocnění. Vztah genů a revmatických nemocí však není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za jejich vznikem totiž stojí více než jen genová výbava zděděná po rodičích.
Bolest v dolní části zad, ranní ztuhlost, záněty končetinových kloubů a svalových úponů, ale také poruchy vidění. Poměrně vzácná forma autoimunitního onemocnění páteřních kloubů může mít řadu projevů, které nemusí vést ke stanovení správné diagnózy. Obzvláště když na rentgenových snímcích nejsou patrné zánětlivé změny v oblasti páteře.
Jestliže většinu lidí trápí před dlouho plánovaným výletem nebo dovolenou nanejvýše nějaká ta cestovní horečka, nemocné s revmatickým onemocněním provází obvykle řada jiných obav.
Některou z forem juvenilní idiopatické artritidy onemocní 1 dítě z 1000. Nemoc může propuknout v jakémkoliv věku, i když to zřídka bývá před šestým měsícem života. I přes tuto diagnózu by měl malý pacient vést v co největší míře normální život.
Základním příznakem revmatoidní artritidy je samozřejmě kloubní postižení. Jeho příčinou je chronický zánět, který při svém dlouhodobém průběhu kloub deformuje. A v konečném stadiu může kloub dokonce ztratit svoji funkčnost. Abyste se s tímto problémem potýkali co nejméně, seznamte se s tipy profesionálů.
Artritida i deprese jsou obě velmi častým, ale také léčitelným problémem. Se správnou terapií se většina lidí z deprese vzpamatuje – důležité je však vyhledat pomoc včas
