Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže. Kosmonautům se dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Astronautům, kteří se vydají na dlouhé lety vesmírem, hrozí závažné poškození kostí. Za všechno přitom může stav beztíže.
Kosmonauti jsou ve Spojených státech amerických považováni za národní hrdiny. Proto se jim dostává nejlepší péče a lékaři se i snaží, aby jejich pobyt ve vesmíru byl co nejbezpečnější.
Účastníci kosmických misí proto posloužili jako studijní materiál pro zkoumání úbytku kostní hmoty ve stavu bez tíže:
28 členů posádek raketoplánů (24 mužů a 4 ženy),
všichni ve věku 36–53 let,
délka pobytu ve vesmíru se pohybovala mezi 95 a 215 dny.
Dvaceti čtyřem z nich pak byla hustota měřena ještě jednou, a to v období od šesti do osmnácti měsíců po návratu. Jejich výsledky pak byly porovnány s náhodným vzorkem 348 amerických mužů a 351 žen, kteří se letu do vesmíru nezúčastnili. Muži byli měřeni na začátku studie a poté znovu po dvou a čtyřech letech, ženy na začátku a po jednom, dvou a čtyřech letech. Měření bylo provedeno po celém těle, na kyčlích, v oblasti bederní páteře a na zápěstí. Na základě modelů pak lékaři simulovali, jak by se hustota kostí u jednotlivých astronautů vyvíjela, pokud by na misi strávili delší dobu nebo se jí naopak vůbec nezúčastnili. A výsledky?
Bezprostředně po letu byla hustota kostí u astronautů daleko nižší než před odletem.
Co však bylo zajímavé, bylo zjištění, že hustota se nevracela k normálu tak rychle, jak lékaři na modelech předpověděli.
To vedlo lékaře k přesvědčení, že dlouhodobé vystavení se nízké gravitaci má za následek i dlouhodobý pokles kostní hustoty. Proto začali pracovat na strategii, jak tomuto fenoménu zabránit. Cvičení, které nyní astronauti na svých misích podstupují, se totiž jeví jako zcela nedostatečné. Pokud by se tak lidé chtěli v budoucnu vydat na delší cesty vesmírem, je nutné, aby se těmto změnám na kostech zabránilo.
Kvůli kloubním obtížím se řada jedinců s revmatoidní artritidou vyhýbá pravidelnému pohybu a intenzivnějšímu cvičení. A to nejčastěji kvůli strachu ze zhoršení nemoci, bolestí pohybového aparátu či poškození kloubů. Opak je pravdou – pravidelná fyzická aktivita revmatikům jednoznačně prospívá a pomáhá jim ulevovat od bolestí. Výběr vhodné pohybové aktivity je ale nutné konzultovat s odborníkem, který podle zdravotního stavu pacienta určí vhodný druh aktivity a intenzitu zátěže.
Trpíte-li revmatoidní artritidou, měli byste být obeznámeni s dalšími chorobami, které s ní souvisí. Mohou být způsobeny zánětlivou reakcí provázející artritidu nebo vedlejšími účinky její léčby. Často se však objevují i ze zcela neznámých příčin.
Nadváha představuje významné zdravotní riziko i pro zcela „zdravého“ člověka. Pro pacienty s revmatoidní artritidou je ale obezita daleko větším problémem. Chorobou postižené klouby jsou totiž nadbytečnými kilogramy nepřiměřeně zatěžovány a jejich degenerace probíhá o to rychleji...
